Hra Naše třída polského dramatika, režiséra a dramaturga Tadeusze Słobodzianka (* 1955) i její inscenace v režii Břetislava Rychlíka svým smyslem podstatně přesahuje to, o čem vypráví v rovině faktů. Často se připomíná, že v tomto textu Słobodzianek zpodobnil událost z roku 1941, kdy v severopolském městečku Jedwabne zabili místní Poláci několik stovek Židů (odhady o přesném počtu se liší, polskému Ústavu národní paměti se v roce 2003 podařilo identifikovat 340 obětí, nicméně hovoří se až o 1600 mrtvých). Hře ani inscenaci však ve výsledku o reflexi minulosti nejde, ačkoli životní osudy deseti spolužáků narozených v letech 1918–1920 se odvíjejí v bolestech, složitostech i paradoxech případných pro 20. století: už ve škole postavy dělí víra (jedni jsou křesťané, druzí židé), do jejich vztahů vstupuje antisemitismus, později někteří kolaborují s Němci, jiní se účastní odboje, z dalších se stávají komunisté – a především se na sobě vzájemně dopouštějí nejrůznějšího zla.
Počátek inscenace nedává znát, o jak výjimečný zážitek půjde. Divák až ponenáhlu propadá zvláštní výstavbě hry, jež kombinuje „běžné“ dramatické situace s vyprávěním jednotlivých postav o vlastním osudu a svou „mnohohlasostí“ tak připomíná tvorbu běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové. Postupně začíná být zřejmé, že tématem inscenace se prostřednictvím těchto osobních příběhů spolužáků jedné třídy se stává sám člověk a jeho složitý a často bědný život zahrnující s „metafyzickou nezbytností“ také spoustu strastí, samoty i zla.
V této souvislosti je však důležité zdůraznit a vyzdvihnout, že nejde o výpověď nesenou v nějaké „vznešené“ (prázdné, neživé) rovině. Na Rychlíkově inscenaci je nejvíce fascinující to, že jednotlivé situace zprostředkovává především hluboce lidsky prožité, na čemž mají samozřejmě velkou zásluhu také všichni herci. Vroucně se zde rozumí například třicetileté Zoše, která se po všech útrapách hodlá provdat už po „čtrnácti dnech známosti“, nebo Marianně, jež v závěru života nachází útěchu v televizi s padesáti kanály. Inscenačnímu týmu se rovněž podařilo nalézt vzácnou rovnováhu při zpodobňování obětí a viníků: zlo pachatelů je zobrazeno věcně a s veškerým svým dosahem, přesto však jeho původci nejsou zatraceni – a stejně tak utrpení obětí nevede k nějakému sentimentálnímu dojímání se. Obojí inscenace interpretuje jako neoddělitelnou (archetypální) součást lidského života.
Přes to, jaký smutek v člověku vyvolává, je polárkovská Naše třída současně svým způsobem velmi povznášející, a to především hloubkou své výpovědi. Nikomu nestraní a ani nepátrá po jednotlivých příčinách předváděných událostí. Naopak je otevřená vůči tomu, že každý život nějakým způsobem obsahuje i temnou stránku, a umožňuje divákům si to společně prožít. „Prosrali jsme ten náš život, Heńku,“ uvědomuje si výstižně jedna z postav. Když pak v závěru inscenace vstávají i všichni mrtví spolužáci a vracejí se ze svých míst v hledišti na jeviště, aby zde společně s živými strávili poslední okamžiky, poznamenává další z nich: „Jak podivný byl náš život“ – a jakoby bezděky tak uzavírá složitou kompozici celé hry.
V Polárce se stal malý divadelní zázrak v tom nejlepším smyslu slova přesahující své jednotlivé tvůrce.
Divadlo Polárka inscenaci doporučuje divákům starším patnácti let.
Autorka článku studovala na Divadelní fakultě JAMU v ateliéru režiséra Naší třídy Břetislava Rychlíka.
Divadlo Polárka. Tadeusz Słobodzianek: Naše třída, překlad Eva Bergerová a Renata Putzlacher. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Simona Petrů, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Sládečková, hudba David Smečka, lightdesign a projekce Pavla Beranová, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček. Premiéra 8. 4. 2017, psáno z večerní reprízy 11. 4. 2017