Právo skutečně má nastoupit až v případě, že není možnost celou věc vyřešit jinak – ovšem na druhou stranu je hrozná škoda, že se tu na něj v tomhle smyslu zapomíná, že ho nemáme jako jakousi tichou jistotu v zádech, že až se mi bude dít nějaká nespravedlnost, s trochou námahy najdu v tom právnickém světě možnost, jak se proti ní bránit. A to v tomto případě opravdu nejde o nic objevného.
Rozhodnutí generálního ředitele České televize č. 14 ze dne 6. 3. 2012 poměrně striktně upravuje pravidla pro komunikaci zaměstnanců ČT s jinými médii. Jiné než oprávněné osoby (generální ředitel, tisková mluvčí, ředitelé na 1. stupni řízení, atd.) nesmí poskytovat informace o ČT, zejména nesmí „svévolně odpovídat na jakékoliv dotazy médiím a vyvíjet aktivity směřující k medializaci témat souvisejících s fungováním České televize“ (bod II. toho Rozhodnutí).
Moje první reakce na toto ustanovení byla spíš pocitová, že je to neetické (zakazovat zrovna novinářům mluvit!), ale myslím si, že to jde i za hranice toho, co je legální. K právu jsem sotva přičichla, tak krok za krokem:
Článek 4 Listiny základních práv a svobod říká:
„Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“
Vybrané odstavce článku 17 Listiny o svobodě projevu stanoví:
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Jinými slovy: aby bylo možné omezit svobodu slova, musí existovat nějaký zákon, který by takové omezení zakotvoval. Je tedy nutné úplně konkrétně zjistit, jestli nějaký zákon umožňuje generálnímu řediteli zakázat zaměstnancům ČT vyjadřovat se o situaci v televizi.
Co se toho týče, jsou tu patrně dva zákony, které by nás měly zajímat – zákoník práce a zákon o České televizi. Dle § 9 odst. 3 zákona o ČT se na generálního ředitele (zásadně) vztahují ustanovení zákoníku práce. V souladu s tímto zákoníkem je zaměstnavatel oprávněn vydávat vnitřní předpisy – v tomto případě je vydává právě generální ředitel (jako statutární orgán – § 9 odst. 1 zákona o ČT) a tyto vnitřní předpisy nesou zde konkrétně označení „rozhodnutí“ (srv. Statut České televize).
Potud by bylo všechno v pořádku, generální ředitel je skutečně oprávněn cosi ze své vůle stanovit. Pro tyto vnitřní předpisy ovšem existují limity, zaměstnavatel si nemůže stanovit jen tak, co se mu zlíbí.
Rozhodnutí generálního ředitele je podle mě speciální typ vnitřního předpisu – a sice pracovní řád (obecný vnitřní předpis stanoví práva, z nichž jsou oprávněni zaměstnanci, což očividně není náš případ – a jiná možnost není – viz § 305 odst. 1 a § 306 odst. 1). Jenže pracovní řád může (v souladu s § 306 odst. 1) pouze rozvádět ustanovení zákoníku práce nebo jiných zákonů, nikoli stanovovat zaměstnancům nějaké nové povinnosti. Aby tedy generální ředitel mohl zavazovat zaměstnance mlčenlivostí, museli bychom podle mě najít tuto možnost zakotvenou někde v zákoně. § 303 zákoníku práce skutečně vyjmenovává určité skupiny zaměstnanců, kterým je mlčenlivost uložena, avšak zaměstnanci ČT mezi nimi nejsou. Ani zákon o České televizi žádné takové ustanovení neobsahuje. (Obchodní tajemství je něco jiného, dříve je upravoval obchodní zákoník v § 17 a následujících, teď nový občanský zákoník např. v § 504.) Toto rozhodnutí generálního ředitele tedy dle mého nesplňuje podmínky kladené zákonem na pracovní řád.
Jak také opakovaně judikuje Ústavní soud: „každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi“.
No, a vzhledem k tomu, že § 301 odst. 1 zákoníku práce mimo jiné stanoví, že zaměstnanci jsou povinni plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, můžeme dovodit, že plnit pokyny vydané protiprávně povinni nejsou. Proč by taky, k tomu snad ani ten paragraf není potřeba. Takže být zaměstnancem České televize, toto Rozhodnutí generálního ředitele bych prostě nerespektovala.
Kdyby pak někdo měl být kupříkladu vyhozen za porušování pracovní kázně, je možné rovněž argumentovat nálezem Ústavního soudu spisové značky I. ÚS 1990/08 v podobné věci (obsahuje hezkou argumentaci v ústavněprávní rovině).
Zaměstnanci České televize by navíc měli mít o to jednodušší pozici, že transparentnost by v souvislosti s médiem veřejné služby měla být všeobecným zájmem.
Sama dost často na právo, právníky, zákony atd. nadávám, tak mě o to víc potěší situace, kdy je možné se s nějakou zjevně eticky pochybnou situací vypořádat taky „právnicky“. O to víc se divím, že novináři ČT s tímto vnitřním předpisem koexistují už od března roku 2012, aniž by se proti němu ohrazovali (to až nyní). A že jde zrovna o novináře, kteří by měli být na jakékoli omezování svobody slova výjimečně citliví – to asi vypovídá o situaci v České televizi mnohem víc než jedno rozhodnutí generálního ředitele.
(Měla bych podotknout, že jsem na právech sotva v půlce třeťáku. Rámcově jsem to konzultovala se svým učitelem pracovního práva, ale znal jen údaje dostupné z novin (ke konkrétnímu znění toho Rozhodnutí jsem se dostala až později). Něco jsem jistě mohla přehlédnout nebo nepochopit…)
(Text jsem nejdříve zveřejnila na Facebooku.)