Někteří lidé mají smysl pro spravedlnost již od 15 měsíců. Jiní ho nenabudou nikdy. (Důležitá šířka záběru, erudice… Studentka práv a divadelní dramaturgie:))

Ad krátké trvání demokracie: třeba se pletu, kdo ví. Avšak pozoruju svět zhruba dvakrát tak dlouho, jako Vy (to pochopitelně není zásluha a Vy mne dřív nebo později doženete) a čím déle to dělám, tím větší skepse mne jímá. – Na toto téma by se dalo diskutovat dlouho, ba i pár blogpostů sepsat, ale zlenivěl jsem. Postačí podobenství:

Snad znáte tu kratičkou sci-fi povídku: vědci sestavili geniální globální superpočítač, uvedli ho do provozu a položili první otázku: Existuje Bůh? V odpověď nejdříve z oblohy udeřil blesk a zatavil hlavní vypínač v poloze „ZAPNUTO“ – a pak z reproduktoru zaznělo: Ano, TEĎ existuje Bůh. (autora si t.č. nedokážu vybavit)

Tím chci říct, že proti neosobní moci, která se v sebezáchovném jednání obrací proti zdroji, z něhož vzešla, není obrany. A je to jenom jeden z hendikepů, kterými je fenomén demokracie postižen.

Článek, díky kterému jsem si dovedla líp uvědomit, proč je tak podstatné co nejmíň zasahovat do něčí svobody projevu, je článek od Vladimíra Čermáka Několik slov o otevřené společnosti a jejích nepřátelích. Je sice z roku 2001 a byl napsán jako komentář nějakého tehdejšího sporu (a jde tam i o jiné věci než tu), ale nic lepšího jsem k tomu skutečně nečetla. Je to trochu komplikované a bráno poměrně z gruntu (od Řeků přes Werflovu Píseň o Bernadettě), ale opravdu stojí za to tomu chvíli obětovat, ty odkazy a citace tam nejsou vůbec samoúčelné. Je to fakt skvělé. (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1053/nekolik-slov-o-otevrene-spolecnosti-a-jejich-nepratelich)

Odvaha, to bych vůbec neřekla, že je to záležitost odvahy. Nic mi nehrozí, nic jsem nemusela překonávat.

Promiňte, to máte pravdu, že u toho judikátu jsem měla uvést zdroj. Je to z toho stejného nálezu Ústavního soudu (http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews%5Btt_news%5D=1723&cHash=d1296b154f07f7d1758ec6ef4236bcc3). Kontext tady úplně není potřebný, myslím, že je to obecná zásada, kterou se Ústavní soud řídí, kdykoli rozhoduje nějaký případ týkající se svobody projevu (a obecná zásada, kterou by se měly řídit i obecné soudy).

Myslí snad někdo, že lze prosadit dobro nedobrými způsoby? To, co předvádí Čelevize, je docela obyčejná totalitní praktika. – Samozřejmě: nejjednodušší ze všeho je, když za televizi bude mluvit jen správně instruovaný tiskový mluvka. Je to řešení, které jistě vyhoví i soudobé žurnalistice: text se opíše a obratem vydá, aniž by se cokoli ověřovalo z několika (nezáviských) zdrojů. Nebo to už není jeden ze základních pracovních postupů žurnalistiky?

Novinář, hodný toho jména, měl by umět rozlišit, o čem hovořit s ředitelem, s referentem, s uklízečkou a s velitelem nádvorní čety. Že ta schopnost dnes upadá, je smutné; ale řešit to roubíkem, to je řezání větve, na které sedíme. – To je taky důvod, proč si myslím, že demokracie (matný pojem, ale zůstaňme u intuitivního chápání) nebude a nemůže mít dlouhého trvání: dokonce i moc, která…