Reklama
 
Blog | Markéta Špetíková

Reflexe divadelní inscenace: Podezřelá krajina s anděly

Již více než před rokem měla v brněnském Národním divadle premiéru inscenace režiséra Martina Františáka Podezřelá krajina s anděly. Rozhodnutí pojednat osobnost Zdeňka Rotrekla v kontextu dějin Brna se nejeví v každé chvíli inscenace jako nejšťastnější nápad, přesto Podezřelá krajina s anděly skýtá prožitek nepochybně přesahující setkání s „dobře řemeslně odvedenou prací“ – a právě tyto „transcendující“ momenty jsou na ní samozřejmě tím nejcennějším.

První díl volného cyklu divadelních inscenací nazvaný Spílání Brnu se vyklene coby paradoxní portrét básníka, literárního historika a kritika Zdeňka Rotrekla (1920–2013), autora sbírek Kyvadlo duše, Malachit či souboru esejů Skrytá tvář české literatury nejen krásné. Inscenace proplétá poezii Rotreklovu (tu především), Zahradníčkovu i verše Ivana Blatného, motivy pocházející z Rotreklova románu Světlo přichází potmě a momenty dokumentující Rotreklův život. Jaroslav, alter-ego Zdeňka Rotrekla (Michal Bumbálek), se skrývá, aby nemusel pracovat v brněnské továrně Maschinenfabrik Jergl pro nacisty; v roce 1946 mu Jan Zahradníček ze strachu odmítne publikovat prózu Zpráva o zkáze města v časopise Akord; po únoru 1948 je vyloučen ze školy a odsouzen k trestu smrti (ten je pak změněn na doživotí – a Rotrekl nakonec v komunistických vězeních stráví 13 let). Jeho osobní osudy doprovází Dívka Magdalény Tkačíkové a Matka Gabriely Štefanové, obě s obdivuhodnou vnitřní kázní.

Tento kaleidoskop situací je vřazen do širšího rámce „šílených“ dějin Brna od konce třicátých let po léta šedesátá – dějin města, které dříve bylo „městem trojího světa“ (jak se píše ve scénáři) a které „chápalo své děti jako Brňany, tu zvláštní odrůdu Čechů, Němců, Židů“. Dějin města, které například přivítalo 17. března 1939 Hitlera. Nesnadno se dívá na promítanou fotografii Brňanů zdravících Hitlera hajlováním. Hitler se ostatně na jevišti zhmotní – coby malý světlovlasý chlapec, který v případné černé esesácké uniformě projede v autíčku napříč scénou. Přesný obraz vzpírající se slovní interpretaci: malý Hitler vytrhne diváky z automatismu vnímání jevištního dění, dochází k bytostné konfrontaci.

A v tomto širším rámci celek dotváří i další: krejčí Žid Schlessinger Jaroslava Kuneše, jenž se stále (velmi sympaticky, a bohužel osudově) snaží udržet si naději, jeho pomocník a poté nejagilnější kolaborant Šantroch Václava Veselého. Nebo „schizofrenní“ dvojice Pivec a Piwetz Martina Veselého a Romana Nevěčného metamorfující tu do nacistů, tu do horlivých komunistů.

Rozporuplný impuls k hojnějšímu diváckému přijetí Rotreklovy nejednoduché poezie přítomné v inscenaci dodá rozhovor Pivce a Piwtze coby dvou komunistických vyšetřovatelů, kteří čtou jeho báseň tajně zapsanou v cele: s případným neporozuměním pro Rotreklovy verše a s patřičně buransky znějícím brněnským přízvukem. Takhle hrubiánští býváme při setkání s něčím na první dojem nesrozumitelným („a proto blbým“)? Je doslova cítit, jak publikum ucukne – takoví diváci být nechceme. Otevře se další rovina vnímání.

Přes ryzí konkrétnost některých situací (jejich výběr i scénáristické zpracování je na několika místech až banální) první půle zůstává Rotrekl vzdálený, obecný, neznámý. Nepochopitelný hrdina vzpírající se (bez jakékoli vnitřní proměny) totalitní moci. Jakmile ovšem inscenace najde odvahu vykročit z konkrétna, opustit divoký „kolotoč“ dějů a proměn, zanechá snahy provést Rotreklovým životem a dovolí si spočinout, k Rotreklovi se skutečně přiblíží. V těchto (a v dalších v průběhu celé inscenace roztroušených) chvílích Františákovo nastudování zprostředkovává čirou krásu slov interpretovaných především Michalem Bumbálkem, Gabrielou Štefanovou a Magdalénou Tkačíkovou s pokorou i vnitřní pevností („Orodujte za nás kroky kolem bran/ orodujte za nás nevyslyšené zdi Cejlu/ orodujte za nás stropy věznic a chodeb dovnitř jdoucí/ orodujte za nás hřbitovy zarostlé kamením“) i čistou nádheru hudby (kupříkladu Bachovy mše v závěru inscenace). Ale především divadelně zpřítomní cosi slovy nepostihnutelného – snad atmosféru, pocit, prohloubenou soustředěnost dialogu na jevišti i s diváky. Náhle vyvstane to skutečně podstatné a jedinečné: Rotreklova potřeba transcendence zachycená v jeho verších.

[Reduta, Národní divadlo Brno. Divadelní scénář Zdeněk Rotrekl, Martin Františák, Petr Maška, režie Martin Františák, dramaturgie Lucie Němečková, hudba Jiří Hájek, scéna Lucie Labajová, kostýmy Katarína Kováčiková, pohybová spolupráce Zoja Mikotová, pěvecké nastudování Petr Svozílek. Premiéra 18. února 2016, psáno z reprízy 23. 2. 2017.]

 

Následující reprízy: 27. 4. v 10 a v 19 hodin, 28. 4. v 10 hodin, 22. 5. v 19 hodin.

 

[Publikováno v časopise studentů Právnické fakulty Masarykovy univerzity FAKT, číslo 1/2017.]

Reklama